Ona už není, tak nejsem ani já
Sedím, ale už nic necítím.
S ní umřelo vše, co jsem byl. Má existence je zbytečná. Už otupělostí ani
nepláču. Jen koukám z okna do tmy a říkám si, chci jít za ní. Zase toužím
cítit její vlasy, vidět její roztomilou tvář, políbit ji, pohladit, obejmout.
Mé tělo se stalo jen prázdnou schránkou bez duše, která si představuje, že
nikdy neodešla, že tu stále se mnou je.
Všichni říkají, vzchop se, ale já nemám proč. Má bolest z její ztráty
je mnohem větší, intenzivnější. Byla totiž má jediná, jediná osoba, která mě
milovala a chápala mnou povahu, chápala mě samého.
Žádné komentáře:
Okomentovat