Velké naštvání
Jmenuji se Viktorie Ann Broksová
a je mi sedmnáct let. Žiji se svými rodiči v Anglii ve městě jménem York.
Můj život byl celkem obyčejný, s obyčejnými sny a nadějemi na pohodový a
klidný život. Otec se, ale rozhodl,
že nemám právo vybrat si manžela podle svého, ale musí mi ho za každou cenu
určit. Ani nedokáži vyjádřit, jak mě rozhodnutí mého otce rozčílilo. Plakala
jsem před ním, vztekala, proklínala ho, nic nezabralo. Prostě byl již
rozhodnutý a nikdo mu to nebyl schopný vyvrátit. Moje matka se o to ani
nepokusila. Je to opravdu zrádce. Svého muže jsem nikdy neviděla a nikdy
s ním nemluvila a mám si ho vzít. Co, když se mi nebude líbit a bude to
nějaký hulvát či až přílišný snob? S mým otcem, ale prostě nic nehnulo. On
mě nikdy neměl moc rád a tímto to ještě více dokazoval. Seděla jsem ve svém
pokoji a dívala se z okna do naší zahrady. Bude se mi stýskat po domově,
zahradě, po všem. Z mých úst vyšel podrážděný vzdech. V té chvíli
někdo zaklepal na dveře.
„ Nechci nikoho vidět. Odejděte,“
řvala jsem na ty zpropadené dveře tak naštvaně až mi z toho zrudla tvář.
Cítila jsem, jak se mi po tvářích line to teplo zapříčiněné zlobou.
„ Dceruško, prosím tě. Jdu
dovnitř,“ řekl za dveřmi hlas mé matky a já se vzteky na ní ani nemohla
podívat. Proč otce nezastavila? Proč mu neřekla, že je to neuvážené rozhodnutí?
„ Jděte pryč, matko, jsem
podrážděná. Nerada bych prohlásila něco v rozčílení,“ upozornila jsem svou
matku a v mém hlase byl opravdu patrný hněv.
„ Chtěla jsem ti jen říci, že to
tvůj otec dělá pro tvé dobro. Budeš zaopatřená. Tvůj muž je bohatý a mocný pán
v tomto městě,“ oznámila mi matka a myslela si, že mě tahle věta
uchlácholí. Jenže já se ještě nechci vdávat! Matce jsem na to nic neodpověděla
a dál koukala z okna. Neměla jsem náladu na její útěchu.
„ Svatební šaty ti přichystám
zítra. Měla jsem je na sobě já, když jsem se vdávala. Vím, že se zlobíš, ale
jednou pochopíš, že to otec udělal z lásky. Miluji tě, dcero, jsi mé
jediné štěstí,“ dodala matka a já dál zírala z okna. Neměla jsem prostě
náladu na nic. Chtěla jsem jen chuť nahlas řvát vzteky.
Chystání na obřad bylo těžké.
Strojení se a fintění pro někoho, o koho nestojím a ani ho neznám. Otec na mě
viděl mé rozčílení, ale neměl vůbec snahu se mi omluvit nebo něco říkat, prostě
mi to přikázal a tím to pro něho haslo. Upřímně chtěli byste takového otce? Můj
kyselý výraz dával všem v okolí najevo, že vůbec nestojím o vdavky a na
své rodiče se hněvám. Mé služky kolem mě běhaly, strojily mě a chichotaly se a
já v tu chvíli chtěla být pouhou služkou, protože ta měla aspoň šanci vzít
si muže z lásky a být šťastná já takové štěstí nemám, protože jsem bohatá
a musím být podle mých rodičů zaopatřená. Budu se s tím muset smířit a
naučit se žít v manželství bez lásky, ale bude to těžké. Zvládnu to vůbec?
To ukáže jen čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat